bill369's reviews
300 reviews

s. 71
I Terst měl své záludnosti. Bóra neznala slitování, nešetřila střechy domů, vlaků, stromy, ani lidi. Když vpadla do secesních ulic v centru, smetla všechno, co jí stálo v cestě. Židle se rozlétly na všechny strany, děti unášela jako balonky. Na největrnějších rozích stáli státní policisté, aby pomáhali přes ulici přejít drobnějším chodcům. Lépe ani jejich služeb nevyužívat a zůstat doma. Samo to, jak vítr lomcoval žaluziemi, připomínalo, že osud netřeba pokoušet. Vítr je vítr a bóra je bóra.
s. 124–5
Čtení je dobrodružství. Vyberu si knížku, určím si, kdy, kde, jak rychle a jak často budu číst. Patří mi. Pohladím její obal, přejíždím prsty po jejích drsných nebo hebkých stránkách, studuji ilustrace. Ale vnějšek není hlavní, kniha znamená mnohem víc: zázrak proměny, pokladnici plnou příběhů, svět vytrysklý z písmen. V okamžiku mi vykouzlí něco, o čem jsem neměla tušení a co přesahuje všechnu mou představu a fantazii. A dokonce dokáže i takový mistrovský tah něco mi připomenout, jako by kniha vypovídala o mně. Aha, přesně, tohle přece znám!
s. 130
Moje knižní světy nelhaly. Ani já jsem nelhala, když jsem do nich utíkala. Předstírala jsem někomu něco? Tajila jsem, že jsem šťastná? Nebyla jsem přítomna, a to bylo dobře. Stahovala jsem se, a to mělo své dobré důvody. V mém úkrytu mi mohlo být jedno, co si o mně oni myslí.
s. 282–3   
M. a já u stinného pramene v divočinách departementu Var. Střih. Mlčky pozorujeme románskou křížovou chodbu kláštera Le Thoronet. Střih. M. hraje na velké varhany kostela Saint-Maximin, předvádí mi jazýčkové rejstříky. Střih. Bloumáme měsíčnou červencovou nocí. Střih. Dívám se na M. při výuce. Střih. Hledá můj pohled, obklopen zvědavými studenty hudby. Střih. Unikáme bitce o kurz a děláme piknik na vršku nad St.-M. Střih. Za nářku cikád se laskáme. Střih. V noci ležíme v bývalé klášterní cele, dělíme se o úzkou postel. Střih. Za svítání se kradu pryč, protože. Střih. Protože nemají vzniknout žádné klepy. Střih. Zatímco na něj čekám, objímám kmen pinie. Střih. Zatímco na něj čekám, čtu ukrytou knihu. Střih.
s. 284
V cestě stály jenom okolnosti.
Z krátkých přestávek se stávaly delší a ještě delší. Naše doteky se přemístily do písma. Záhadně a velmi pomalu jsme se vzdávali. Aniž bychom se kdy ztratili. Řeč o konci, ne, ta neplatí.
s. 349
Každá jednotlivá kniha má svůj příběh a s každou jsem – počínaje jejím nákupem až po spolykané kilometry četby – spojena. Knihovny nelze kopírovat. Nebo pokud, pak bez jejich historie.
s. 354
K neuvěření: Tady, a zase pryč, a přece zanechá stopy, když chce. Vítr, vítr, to nebeské dítě. Horský vítr, údolní vítr, zemský vítr, mořský vítr, vítr výšin, padající vítr, větrná smršť, vichřice, severní vítr, jižní vítr, východní vítr, západní vítr, bríza, větřík, mořský vánek, pouštní vítr, fén, sciroco, tramontano, maestrale, bóra, mistrál. Ať mi nikdo neříká, že větry jsou zaměnitelné, že vítr, který dnes vane v Terstu, zavane zítra v Berlíně. Pročež by se nevyplatilo cestovat. Větry jsou bytosti, mají svá území, jména, způsoby působení. A jsem-li v indickém slova smyslu větropropustná (Vata), znamená to jen, že se ve své provívané existenci musím smířit s různými větry, aniž bych se nechala větrem povalit. Čím více cestování a vycestování, tím větší množství pohybů větru. Při každém se mě dotkne tušení, že klid je jen výjimečný stav.

s. 29
interdikt z roku 1178
hildegardě z bingen

někdo zakázal jeptiškám
rozeznívat zvony
někdo jim zakázal
přijímat svátosti
měly si mumlat své žalmy
plout tichem
za zavřenými branami
nesměly se podílet
na chvalozpěvu andělů
v nebi

církev poručila prorokyni od rýna
jako kdysi kreón antigoně
vykopat mrtvého
a potom na nevysvěcené půdě
vyhrabaného potají zanechat

nikdo svatou hildegardu
nikdy nesvatořečil
snad proto že měla v rukou abatyšskou berlu
zahladila hrob a skryla ho
ochránila mrtvého

cena byla vysoká
léčitelka věděla jaké to je
být bez hudby
žít bez zpěvu
nikdy tolik nemluvila o hudbě
jako v tomto čase
kdy po ní toužila
musela mnoho nocí proplakat
oddělená od andělů
které jinak slyšela v harmonii také zpívat
a bez účasti na tomto chvalozpěvu
který milovala jednaosmdesát let

bojovala za to aby nikdy nebyla vyloučena
a nikoho nevylučovala
od pokoje a od zpěvu
když odvolali zákaz
žila ještě měsíc
než ulehla k odpočinku
aby mohla zpívat jinde

hudba pro ni nebyla vlastnictvím
nebyla očíslovaným kusem
nebyla tu jen pro nás
musela vidět krásné boží jiskry
a pak zaslechnout základ tónů
v naší smrti
se všemi anděly
milovala každý den
boží zelenou sílu
s. 67
imigrantka
nenarodila se tu
nerozumí naší řeči
pracuje načerno
často se stěhuje
od přítelkyně
do kontejneru
ráda by začala
působit
právě u nás
jmenuje se naděje
a nikdo ji tu nezná
s. 135
soudců 11:30–40 očima žen
jiftachova dcera nemá jméno
víme jen že byla jediným dítětem
židovského vůdce který zaslíbil
to první co mu vyjde naproti
obětovat svému bohu za vítězství

jiftachova dcera nemá jméno
spousta z nás jsou manželky a matky
sestry a přítelkyně těch
jejichž jména jsou známá
mnohé žijí svůj život jako jiftachova dcera

jiftachova dcera nemá anděla
který by zastavil nůž vraždícího otce
víme o andělech kteří uchránili děti
před obětováním

ale jiftachova dcera jej jiftachova dcera
nemá jméno ani anděla
s. 147
věk města praha
ptáme se vltavy
a starého profesora
ptáme se kamenů židovských domů
a ptáme se ženy která přežila lidice
jak jsi stará
ptáme se vltavy

ale příběhy lidí v ulicích
začínají stejnými slovy
po osmašedesátém
jako by čas
byl ten tam
jako by zmizel
po osmašedesátém

s. 12–13
For twenty years I studied Italian as if I were swimming along the edge of that lake. Always next to my dominant language, English. Always hugging that shore. It was good exercise. Beneficial for the muscles, for the brain, but not very exciting. If you study a foreign language that way, you won’t drown. The other language is always there to support you, to save you. But you can’t float without the possibility of drowning, of sinking. To know a new language, to immerse yourself, you have to leave the shore. Without a life vest. Without depending on solid ground.
s. 18
When you live in a country where your own language is considered foreign, you can feel a continuous sense of estrangement. You speak a secret, unknown language, lacking any correspondence to the environment. An absence that creates a distance within you.
s. 26
I find that reading in another language is more intimate, more intense than reading in English, because the language and I have been acquainted for only a short time. We don’t come from the same place, from the same family. We didn’t grow up with one another. This language is not in my blood, in my bones. I’m drawn to Italian and at the same time intimidated. It remains a mystery, beloved, impassive. Faced with my emotion it has no reaction. The unknown words remind me that there’s a lot I don’t know in this world.
s. 28
I feel a bond with every word I pick up. I feel affection, along with a sense of responsibility. When I can’t remember words, I fear I’ve abandoned them.
s. 34
She considered herself imperfect, like the first draft of a book. She wanted to produce another version of herself, in the same way that she could transform a text from one language into another. At times she had the impulse to remove her presence from the earth, as if it were a thread on the hem of a nice dress, to be cut off with a pair of scissors.
s. 40
Why do I write? To investigate the mystery of existence. To toleratemyself. To get closer to everything that is outside of me.
s. 43
My writing in Italian is, just like a bridge, something constructed, fragile. It might collapse at any moment, leaving me in danger. English flows under my feet. I’m aware of it: an undeniable presence, even if I try to avoid it. Like the water in Venice, it remains the stronger, more natural element, the element that forever threatens to swallow me. Paradoxically, I could survive without any trouble in English; I wouldn’t drown. And yet, because I don’t want any contact with the water, I build bridges.
s. 50
I think that translating is the most profound, most intimate way of reading. A translation is a wonderful, dynamic encounter between two languages, two texts, two writers. It entails a doubling, a renewal.
s. 52
A foreign language is a delicate, finicky muscle. If you don’t use it, it gets weak.
s.  53
When the language one identifies with is far away, one does everything possible to keep it alive. Because words bring back everything: the place, the people, the life, the streets, the light, the sky, the flowers, the sounds. When you live without your own language you feel weightless and, at the same time, overloaded. You breathe another type of air, at a different altitude. You are always aware of the difference.
s. 65
One could say that the mechanism of metamorphosis is the only element of life that never changes. The journey of every individual, every country, every historical epoch, of the entire universe and all it contains, is nothing but a series of changes, at times subtle, at times deep, without which we would
stand still. The moments of transition, in which something changes, constitute the backbone of all of us. Whether they are a salvation or a loss, they are moments that we tend to remember. They give a structure to our existence.
s.  77
Writing in another language represents an act of demolition, a newbeginning.
s. 82
It was only after writing this book that I discovered Ágota Kristóf, an author of Hungarian origin who wrote in French. Maybe it was best that I didn’t know her voice and her works before—to have taken this step unaware of her example. I read, first of all, a brief autobiographical text, The Illiterate, inwhich she talks about her literary education and the experience of arriving in Switzerland, at twenty-one, as a refugee. She begins to learn French, a hard, demanding process. She writes:

s. 70
Hodina plávania pôsobí – ako vždy – očistne. Silvia v nej utopí staré hriechy, za záver ju príboj ju príboj poriadne vydrhne pieskom. Zvyšky odumretej kože opadnú, všetky chóry, ktoré sa snažili nanovo rozoznieť, prehluší rachot vĺn. Hlava ktovie prečo prehrá scénu z performancie Kataríny Poliačikovej a Evy Priečkovej Držať rieku. „Na mesačnom brehu skúmame telo rieky. Máme strach stať sa ňou, stratiť tvar. Stávame sa riekou. Vždy sme ňou boli. Pýtame sa, ako stekutiť jazyk, nechať ho (roz)plynúť. Rozpúšťame reč, jednoznačné významy. Jazyk sa stáva rôznmi druhmi tekutín. Sme dve telá v neopréne, které si na brehu rozprávajú o zaslizených pľucach, o túžbe, smútku a slinách, o tom, ako sa húsenica najskôr musí úplne rozpustiť, zmiznúť, stať sa tekutou, aby sa neskôr vynorila ako motýľ. Hra na brehu, hra na reiku.“
s. 75
Gruniony a krily… Nič moc, Silvia, nič moc. Uvedomuje si, že v nej nažíva viacero jazykov a že ekumenické jazykové spoločenstvo spôsobuje, že má miestami problém správne sa vyjádriť v slovenčine, občas je dokonca jazykovo paralyzovaná ako škôlkarka na prvej besiedke. Okrem automatickej angličtiny často používa nemecké slová a vetnú skladbu, veď značnú časť detstva strávila na rodnom gauči pozeraním ORF1. České výrazy. Nie vždy dokáže jazyky upratať do samostatných krabičiek, hlava odmieta škatuľkovanie, odvoláva sa na rakúsku televíziu: aha, veď za hranicou aj jazyk verejnoprávneho média priberá slová z iných jazykov, generuje novotvary. Silvia hlave vysvetľuje, že Slovenský jazykovedný ústav nepustí, a hádam má aj pravdu, sme predsa len malý jazyk, ze všetkých síl si musíme ustrážiť jazykovú dedovizeň. Chápe, že keby sa naozaj chcela venovať umeleckému prekladu, bolo by najprv treba poupratovať v babylonskej veži. Potom je tu eště ďalšie úskalie umeleckého prekladu, ktoré je zároveň vzrušujúcou výzvou: človek neprekladá len slová, vety a ich významy, nehľadá len ekvivalenty a neladí rytmické a štylistické nuansy a autorský štýl, ale snaží sa vystihnúť celú filozofiu cudzieho jazyka a kultúry a preklopiť ju do nášho filozoficko-kultúrneho prostredia.  
s. 121
Dlhé obdobie, počas ktorého sa snažila manipulovať realitu, aby dosiahla, na čo si myslela, že má právo, bolo za ňou. Najprv chcela zmeniť muža, aby se s ním dalo žiť, potom sa zamilovala do iného muža a uverila, že ju miluje rovnako, rovnako zúfalo. Maľovanie, nekonečné nákupy, snaha nájsť stratenú tetu. Všetko márne snahy, smiešne pokusy zaplniť bezodnú dieru. Podobali sa na zákopovú vojnu vnútorných dialógov, keď v duchu pred mamou a otcom dookola obhajovala svoju pravdu, zúfalo sa snažila vysvetliť samu seba. Majte ma radi, veď ma predsa majte radi, je to také jednoduché! Lenže ich vlastné diery nenechávali veľa priestoru pre lásku.

s. 13
Když tvá duše krvácí, říká Elke Erbová, jak bys nenašla slova, říká Elke Erbová, mezi Mongolskem, melancholií, monochromií a zelenými mimojdoucími, copak on ti neposílá houf přátelských duší, aby se kolem tebe semkly, myslím tím, aby tě v půlkruhu držely za ruce, říká Elke Erbová, nic však není jako on!, říkám já, tajná slova, naše tejná slova, říkám já.
s. 47 (poznámka překladatelky B. Grögerové)
Překládat Rekviem für Ernst Jandl jsem se rozhodla, abych završila své dávné přátelství, které v krásných 60. letech uzavřeli Josef Hiršal, Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová a já.
Přes hraniční závory dvojice spisovatelů, dva páry básníků.
Rakušané jezdili do komunistické země s obavami, my do Vídně nalokat se svobody. Zatímco Jandl a Mayröckerová nalezli své nakladatele v Německu – rakouský literární trh novým typů poezie nepřál – my jsme se v 70. letech topili v beznaději.

s. 21
V Olšinách se noční hudba mění, ale není to moc často. Celý rok koncertují psi. Něco si povídají. Občas vyjí, občas štěkají. Všude kolem. Kdysi jsem se bála, že vidí věci, které nemají. Ale potom jsem si pomyslela, že si možná prostě říkají „dobrou noc“. Když ti někdo říká  „dobrou noc“, tak je to dobře.
s. 143
Vzali tetu do Tuchova. Přivezla jsem ji pomeranče, protože jsem si pamatovala, že když jsem byla v nemocnici, tak jsem měla strašně ráda pomeranče. Pomeranče se tak nějak nejvíc hodí k nemocnicím.
s. 148
Meziměstské spoje nezohledňují náhlá úmrtí.

s. 14
Láska opravdu je branou do pekel.

s. 13
Hans vystoupil z tramvaje. Nemůže přece minout ten černý topol v tomhle ranním světle. Od otcovy smrti k němu chodí jako k nějakému totemu. Jeho mohutný vysoký kmen je prohnutý jako plamen v poryvu větru. A když se vítr utiší, koruna se vrací zpět, i když kmen ještě zůstává vzdutý ve směru vychýlení. Nádherný oblouk, který tu trvá snad čtyřicet let. Černé topoly rychle rostou i umírají, podobně jako lidé. Čtyřicet let trval poryv, který prohnul plamen, poryv, který ohýbal mého otce, můj rod i můj národ, a teď bychom chtěli věřit, že se vracíme zpět k vertikále? Ten strom je sochou našeho času a u jeho paty stojí mladá dívka, skoro ještě dítě, se svým fetem a s očima otevřenýma do vesmíru a usmívá se víc, než je to vůbec možné.
s. 20
Dech mladé ženy se zklidňuje. Už je opět hluboký a oči za víčky se nehýbou tak prudce. S jednou rukou za hlavou a s druhou na břiše už zase spí ve své naučené meditaci. Spí a fetuje kyslík. Jedinou drogu, kterou jí nechali.
s. 32
Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci. Tohle zahlédnout znamená vůbec nejít spát. Sedět u ohně celou noc. Občas přihodit poleno. Občas prohodit pár slov a pak si jen tak unaveně všimnout, že tma mezi stromy řídne. Že se šeď kmenů proměňuje v první tušení barev, z ohně je jen modrý kouř, a pak se rozhlédneš a všechno je nahé v prvním světle.
s. 37
Autobusy 54 a 45 a pak přes parkoviště do haly a výtahem na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a před lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.
s. 56
Jsem jako strom, který opadal a neusnul. Nedýchá, ale musí o tom vědět. Potuluji se tímto lesem jako zamlčená vzpomínka mezi řádky memoárů, které píše neupřímný člověk. Člověk, který zamlčel to hlavní a o všem dokola pořád mluví a píše.
s. 60–61
Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesla, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce a sestře… bolí kdesi uvnitř jako zaseknutá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejích malých poměrech
s. 123
Celé moje tělo je dočasná struktura, já to vím. Nenuť mě vidět se mrtvou. Všechno, co jsi objímal a líbal. Nepřibližuj se ke mně, nepříteli. Můj Bože, ve kterého věřím jen málo, proč jsem toho hnusného, zlého a vlastně už mrtvého chlapa nezahnala? Emile, proč jsem tě dávno neopustila? Já vím, že by stačila dvě slova: Jdi pryč! A ty bys šel. Proč jsem tohle kouzlo už dávno nepoužila?
Nenávidím to, co mi říkáš, ale tebe nemůžu nenávidět. Ve tvé přítomnosti nenávidím spíš sebe, spíš nenávidím svět. Ne svět, ale ten tvůj nemilosrdný pohled, kterým se na něj díváš.

s. 7
V trafice žádné bolest nerozměníš,
neboť je věčná. Potácet se budeš
od viny k vině, od nepláče k pláči,
od strachu k bázni, od úzkosti k muce,
od krutých stisků, od hanby a špíny
k samotě strašné, která není sama.

Jen sliny rozkoše budeš smět polykati.
Všimni si záclon, křesla povšimni si
a obrázků, co na stěnách tu visí,
všimni si knih a stolu, postele té,
které jsi náhle svoji tíhu vzala,
všimni si lampy, ženo, víc mi patří
než ty
s.  10
Kam prcháš, řeko, když ti náhle břehy
do moře vběhnou? Zda se ještě držíš
za ruce s ústím, které lákalo tě
zemříti v šířce? Zda tvé kapky mluví
svou rodnou řečí v cizině té strašné,
zda řeknou „bratře“ proudu studenému,
jenž studí víc než úžlabiny v horách?
Ó, vrať se, řeko, obzore můj milý,
hle, země pláče, neboť ztratila tě,
tvůj pramen vyschl, koryto tvé vyschlo,
jen ústíš, ústíš, zmíráš, nejsi, řeko!
s. 31
Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.