s. 71
I Terst měl své záludnosti. Bóra neznala slitování, nešetřila střechy domů, vlaků, stromy, ani lidi. Když vpadla do secesních ulic v centru, smetla všechno, co jí stálo v cestě. Židle se rozlétly na všechny strany, děti unášela jako balonky. Na největrnějších rozích stáli státní policisté, aby pomáhali přes ulici přejít drobnějším chodcům. Lépe ani jejich služeb nevyužívat a zůstat doma. Samo to, jak vítr lomcoval žaluziemi, připomínalo, že osud netřeba pokoušet. Vítr je vítr a bóra je bóra.
s. 124–5
Čtení je dobrodružství. Vyberu si knížku, určím si, kdy, kde, jak rychle a jak často budu číst. Patří mi. Pohladím její obal, přejíždím prsty po jejích drsných nebo hebkých stránkách, studuji ilustrace. Ale vnějšek není hlavní, kniha znamená mnohem víc: zázrak proměny, pokladnici plnou příběhů, svět vytrysklý z písmen. V okamžiku mi vykouzlí něco, o čem jsem neměla tušení a co přesahuje všechnu mou představu a fantazii. A dokonce dokáže i takový mistrovský tah něco mi připomenout, jako by kniha vypovídala o mně. Aha, přesně, tohle přece znám!
s. 130
Moje knižní světy nelhaly. Ani já jsem nelhala, když jsem do nich utíkala. Předstírala jsem někomu něco? Tajila jsem, že jsem šťastná? Nebyla jsem přítomna, a to bylo dobře. Stahovala jsem se, a to mělo své dobré důvody. V mém úkrytu mi mohlo být jedno, co si o mně oni myslí.
s. 282–3   
M. a já u stinného pramene v divočinách departementu Var. Střih. Mlčky pozorujeme románskou křížovou chodbu kláštera Le Thoronet. Střih. M. hraje na velké varhany kostela Saint-Maximin, předvádí mi jazýčkové rejstříky. Střih. Bloumáme měsíčnou červencovou nocí. Střih. Dívám se na M. při výuce. Střih. Hledá můj pohled, obklopen zvědavými studenty hudby. Střih. Unikáme bitce o kurz a děláme piknik na vršku nad St.-M. Střih. Za nářku cikád se laskáme. Střih. V noci ležíme v bývalé klášterní cele, dělíme se o úzkou postel. Střih. Za svítání se kradu pryč, protože. Střih. Protože nemají vzniknout žádné klepy. Střih. Zatímco na něj čekám, objímám kmen pinie. Střih. Zatímco na něj čekám, čtu ukrytou knihu. Střih.
s. 284
V cestě stály jenom okolnosti.
Z krátkých přestávek se stávaly delší a ještě delší. Naše doteky se přemístily do písma. Záhadně a velmi pomalu jsme se vzdávali. Aniž bychom se kdy ztratili. Řeč o konci, ne, ta neplatí.
s. 349
Každá jednotlivá kniha má svůj příběh a s každou jsem – počínaje jejím nákupem až po spolykané kilometry četby – spojena. Knihovny nelze kopírovat. Nebo pokud, pak bez jejich historie.
s. 354
K neuvěření: Tady, a zase pryč, a přece zanechá stopy, když chce. Vítr, vítr, to nebeské dítě. Horský vítr, údolní vítr, zemský vítr, mořský vítr, vítr výšin, padající vítr, větrná smršť, vichřice, severní vítr, jižní vítr, východní vítr, západní vítr, bríza, větřík, mořský vánek, pouštní vítr, fén, sciroco, tramontano, maestrale, bóra, mistrál. Ať mi nikdo neříká, že větry jsou zaměnitelné, že vítr, který dnes vane v Terstu, zavane zítra v Berlíně. Pročež by se nevyplatilo cestovat. Větry jsou bytosti, mají svá území, jména, způsoby působení. A jsem-li v indickém slova smyslu větropropustná (Vata), znamená to jen, že se ve své provívané existenci musím smířit s různými větry, aniž bych se nechala větrem povalit. Čím více cestování a vycestování, tím větší množství pohybů větru. Při každém se mě dotkne tušení, že klid je jen výjimečný stav.