s. 16
Večer v listopadu
Milujeme se v koupelně,
pak už jen zahrada pole les.

Semena růžence mi padají skrz prsty,
jsem slabá v kolenou, vaříš mi silnou kávu.
Horkost na tváři před kamny.

Neříkáš skoro nic nahlas,
ale jakmile se začne stmívat,
silnými údery rozbíjíš dřevo.
s. 19
Voda a voda a voda
V zářezech povědomé krajiny
slunce. V noci mrzlo a tady cosi
v ojíněných travinách
v řinčení dravců.

Je-li můj jazyk nejasný,
i já jsem kouřová clona,
a nezachytím-li se cizího,
nejsem vůbec.

Na tebe ale myslím,
na celistvý pohyb.
Všechno pro tebe je prostupnost,
mizíš a zjevuješ se.

Neříkáš: muž nebo žena
myslíš jen: mé a tvé jméno
se prostoupí
jako voda a voda.
s. 28
Bílý jetel
Stříbrozlatý opar nad loukou
proud praská v ohradníku
oběšenci ve stodole.

V noci jdeme na jetel.

Voláme na sebe
ozvěna do ozvěny
tma do tmy.
s. 31
Zjevení lesa
Rána je ještě čerstvá – vytéká březová voda.
Zajíc bázlivě upije a vloží
rozchodník, řebříček, ohnici polní
na mokvající pařez.

Ještě není nic vidět, ale čas je ledový krystal.
Dechem ho rozpouštíš, jehličí praská v bíle
mlze.
Tehdy a teď, námraza je pohyb růstu.
Nabídnout tělo znamená zmnožit prostor.

Srna a kámen prohlédnou a vidí.
Voda prohlédne a vidí –
jsem mnohost
jsem bez konce.

Teď a tehdy vidíme v pohybech
ve změněném rytmu dechu –

zajíc smrk
srna mechová bříza
v káněti poznáme pohyby jedle
kameny ve větru.
s. 35
Anna je v lese
V lese je Anna. Nepřetržité, obrozující se
teď doráží jako vlny na kamenitý břeh. Čeří se
vrabci, vrány se přelévají ve vzdušných vírech.
Kráčím do kopce, ani kameny mi v cestě 
nestojí. Jdu strmě, jdu stezkami zvěře.
Větvemi propadá bledý, ojíněný měsíc, ale
slunce ještě nezašlo. Z hájovny zakřičí husy,
voda pod ledem se pohne. Jdu a na mé cestě se
otevírá zem, vidím koruny prastarých buků, 
každá větev nese příbytek a jeho okna mi svítí
vstříc. Rozprostírá se jako před dotekem,
měkké jedle vydají chladnou vůni. Stoupám
na vrchol, odkud se odlamuje skála, vystoupím
k západnímu průzoru, kde teprve raší modříny,
ale najdu mechovou mýtinu s rozstříklým
světlem. To je smrt. To je prostor jmenování.
Vyslovení započalo vidění; jakmile se slova
smísila s prostorem, začal se množit ve všech 
svých pohybech a časech.